Día de los muertos

Je 1. listopadu. Padá listí, sluníčko hřeje už jen napůl, ne počkat, tohle je příběh o Mexiku. Sluníčko svítí velmi silně, ale vedro není. Chladný ranní vánek a jasné slunce nás probouzí do nového rána. Nacházela jsem se právě v Chiapas, v nejtajuplnějším koutu Mexika, který jsem prozatím navštívila.

Hned po probuzení musím myslet na jednoho staršího člena rodiny, který je v dnešních dnech v nemocnici. Doktoři říkají, že jsou to jeho poslední dny. Jsem tady, nestihnu se rozloučit. Zároveň si vzpomínám na loučení před odjezdem, tak nějak jsem tušila, že až se vrátím, vše bude jinak. Dnes máme v plánu vydat se do vesničky San Juan de Chamula. V městečku San Cristóbal de las Casas jsme si domluvili u místních projížďku na koních. Jeli jsme lesem, koně nám důvěřovali, ale šlo vidět, že jsou v této části své vycházky ostražití. Procházeli jsme kolem potůčku, kde místní ženy praly oblečení. Ruční praní je v Mexiku stále velmi běžné, dokonce i ve velkých městech a v luxusních vilách mají na místo pračky valchu. Přijíždíme. Nacházíme se na místě, kde se moderní civilizace setkává s mexickým mysticismem. Mnohé ženy jsou zde oblečeny v tradičním oděvu, který se skládá ze sukně z ovčí kůže. V nadmořské výšce nad 2000 m.n.m. dokáže být často dosti zima, ale boty se tu moc neřeší, většina lidí má jednoduché sandály. Místní trh je celý zaplavený pestrobarevným kvítím, žlutá, růžová ale převážně oranžová. Que bonito, je to opravdu úžasné, největší atrakcí tohoto místa je však kostel. Mísí se zde křesťanství s tradiční kulturou místních obyvatel. Když vstoupíte, bude podlaha pokrytá jehličím, ucítíte exotické vůně a vůni pryskyřice, budou zde poleženy obětní dary jako je ovoce, zelenina, či slepice. Tyto dary jsou věnovány místním svatým, nebo snad božstvu? Těžko říct.

Vracíme se zpět, dnes je Día de los muertos a jsem hrozně zvědavá, jestli to bude opravdu zážitek mimo svět, který jsem doposud poznala. Po cestě zpět míjíme pár hřbitovů . Vidíme jen z dálky mnoho zářivých světel a velké množství rodin, které si sebou nesou různorodé pochutiny. Spíše to vypadá na nějakou obrovskou rodinnou událost, jako třeba svatbu. Nikdo nevypadá zachmuřeně, nikdo se nechoulí do kabátu a mlčky nepostává. Doma se převlečeme a rychle vyrážíme, protože máme sraz s jedním klukem z Kanady, kterého jsme potkali předchozího večera.

Jdeme se najíst do restaurace a uvidíme, jak bude večer pokračovat. Brian je velmi milý člověk, žádný bláznivý batůžkář, ale kluk, který se nechal pohltit kouzlem tohoto místa. Dáváme si místní pokrm a jdeme se projít ulicemi města. Je chladný večer a dostali jsme chuť na horkou čokoládu. Věděli jste, že čokoláda pochází právě odtud? Mayové ji považovali za nápoj lásky a já s nimi souhlasím. Ulice San Cristóbal de las Casas mají koloniální vzhled, jsou tajemné ale přívětivé. Najednou se proti nám vynoří obrovský zástup. V čele tohoto zástupu jdou tři dívky, které se podobají smrti. Krásné, spanilé, veselé, ale černé smrti. Jsou převlečeny za tzv. Catrinas, neboli smrtky, mají bílý obličej s černými kruhy pod očima, barevný oděv a v ruce svíci. Skvělé, právě jsme narazili na tradiční pochod při Día de los muertos, kdo by to byl řekl, že budeme mít takové štěstí. Úsměv na tváři se nám pomalu vytrácí, kdy zjišťujeme, že tento zástup, desítky žen, nevyšly do ulic pouze, aby uctily své zemřelé, ale aby vyjádřily svůj nesouhlas se smrtí svých kamarádek, sester, matek, které zemřely jako důsledek násilí na ženách, které je v Mexiku obrovským tématem. Las queremos vivas! Chceme je živé! Zní nám v hlavě, i když už jsme dávno odbočili do postranní uličky městečka.

Brian nám vysvětluje, že je dnes pozván ke svým přátelům na oslavu Día de los muertos. Cože? To se slaví i mimo hřbitov, to zní velmi zajímavě. Jak tomu mexická pohostinnost velí, byli jsme pozváni také. Jdeme setmnělým městem do spíše chudší čtvrti. Vcházíme dovnitř a seznamujeme se s místními zhruba v našem věku. Není to rodina, ale skupina kamarádů, někteří žijí zde, někteří se vrátili pouze na svátky. Zavedou nás do prázdné místnosti, kde uprostřed stojí oltář. Je opravdu velký, sahá téměř až ke stropu. Je celý obsypaný žlutými a oranžovými květy, je tam spousta jídla, různých symbolů a fotek. Ceremonie může začít. Jednotliví účastníci postupně přistupovali k oltáři z různých světových stran, zapalovali další svíce a pronášeli slova úcty k předkům a matce zemi, která se o nás stará. Některé části byly dokonce v místním jazyce, takže jsme ani nevěděli, co přesně kdo říká, ale věděli jsme, že je to velmi důležité. Vzpomínáme na své přátelé, rodiny a kamarády, kteří tu teď s námi nemohou být, ale dle mexické tradice s námi byli právě v této chvíli. Přišli nás navštívit. Dýchali vůně připravených pokrmů a pryskyřice, nasytili se světlem mnohých svíček. Smrt, která je u nás takové tabu. Radování se ze vzpomínek na naše zemřelé, kteří jsou pořád přítomni v našich srdcích. Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí a v Mexiku z mnoha různých důvodů jako by ani neexistovala. Myslím na něho, prožívá poslední dny svého života. Přijde nás navštívit? Během ceremonie přejeme duším klidný odchod z tohoto světa do světla, posíláme jim lásku. Myslím na něho. Posílám mu všechnu lásku, kterou teď cítím i díky celé komunitě, která se ceremonie účastní. Vracíme se domů. Jdu spát. Ráno zvoní telefon. Včera v noci zemřel. V kolik to bylo, aha..Zalil mě neskutečný smutek, ale věděla jsem, že jsem ho vyprovodila na onen svět, že jsem nad ním v myšlenkách strážila do poslední chvíle.